Jsou tady Vánoce a s nimi opět velké hledání v televizním archivu. Pohádky, příběhy pro děti a tradičně také dva díly Švejka. Tedy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a také Poslušně hlásím. Filmy (pro někoho snad i komedie) mezi Čechy nesmírně populární.
Já se ovšem dívat nebudu. Už po několikáté. Naposledy jsem Švejka viděl o Vánocích 2006. Od té doby nikdy a pravděpodobně už nikdy v životě. Důvodem není to, že bych snad neměl rád Rudolf Hrušínského, že by mně vadily zmínky o Českých Budějovicích (kde jsem studoval) či o Klatovech (kde žiji). Je to úplně jinak. Švejk je totiž jedna velká lež a popírání reality dějin. Možná se u něj někdo příjemně baví, ale já od jisté doby opravdu nemohu.
Jaroslav Hašek prožil 1.světovou válku, ale jeho podání není příliš realistické. Možná díky alkoholu, možná díky všeobecné náladě po roce 1918. První republiku mám rád, ale způsob, jakým se vyrovnala s dědictvím Rakouska-Uherska byl velmi nešťastný. Ať to byla katolická církev, ale především vojáci. Jedinými preferovanými se stali legionáři, kteří nepochybně byli hrdiny, kteří se spoluzasloužili o vznik nového státu. Nikdo ale nepřipomněl, kde všechna ta legionářská esa (Syrový, Krejčí, Gajda, Čeček a mnozí další) válku začínala. Ano, v rakousko-uherské armádě, na frontu rukovali jako císařovi věrni vojáci.
V kletbě a zapomnění po válce tak skončili téměř všichni, kdo nepřešli na stranu faktického nepřítele. Přičemž existovaly tisíce vojáků, kteří až do příměří 11.listopadu 1918 stály věrně na straně císaře (Františka Josefa I. a posléze i Karla). Jako mladí kluci si prošli peklem všech front, ale nikdy nezradili svoji vojenskou přísahu. Hašek a jeho Švejk vylíčili válku jako věc podivuhodně zábavnou, plnou alkoholu, zkažené morálky a snahy se za každou cenu vyhnout přímému boji v zákopech. A v tomto vyhýbání měli vyniknout nejvíce právě Češi. A v myšlenkách mnoha lidí pak toto podání zůstalo až dodnes.
Realita byla krutě jiná. A je možnost ji dodnes poznávat. Když jsme v září 2007 v silném větru šplhali s tátou autem na vrchol Monte Grappa v Itálii, začalo mi docházet, co to byly boje na frontě 1.světové války. A jak Švejk strašlivě lže. Čeští vojáci pod rakouským orlem byli hrdinové a patří jim naše obrovská úcta. Viděl jsem místa bojů na řekách Soče, Piavě či Tagliamentu. Viděl jsem expozici o 1.světové válce (kterou připravil Čech Arthur Rehberger a dostala se i do Evropského parlamentu) v muzeu ve slovinském Tolminu. A o několik kilometrů dál pak muzeum bojů na Soče v městečku Kobarid. Možná znáte známou píseň: Na Piavě po kolena v bahně… Je velmi pravdivá. Je potřeba vidět a pochopíte. A kdyby Vám to nestačilo, nabízím vynikající expozici v rakouském Kotschach-Mauthen. A pak také možná přestane mít chuť se na Švejka dívat.
Kdykoli pojedete na lyže do Tyrol či Dolomit nebo na dovolenou na Jadran, nezapomeňte, že se často pohybujete v okolí míst, kde se psaly dějiny a kde své stopy (často velmi krvavé) zanechaly tisíce českých vojáků. A ostatky mnoha z nich dodnes leží na válečných hřbitovech v Rakousku, Itálii či Slovinsku. A rozhodnete-li se ona místa navštívit, pak doporučuji také číst. Číst Josefa Fučíka, Václava Vondrovského, Jana Drnka, Arthura Rehbergera, Ivana Šedivého, Jozefa Vričana či Jana Galandauera.