Nesporně lze mezi tyto osobnosti zařadit římského císaře a českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského. K jeho jménu se vždy v minulosti přidával přídomek “liška ryšavá”. Nesporně kvůli jeho rezavé kštici, ale bohužel hlavně kvůli jeho polické a vladařské činnosti. Je to velice paradoxní, jak se dřívější československá a česká historiografie vyrovnávala s Lucemburky. Velké kritice neušel “král cizinec” Jan Lucemburský ani jeho vnuk Zikmund. Naopak Janův syn a Zikmundův otec, král Karel IV. mezi nimi vyčnívá jako nesporná osobnost.
Naštěstí se doba změnila. A tak se při výročí úmrtí Jana Lucemburského každoročně v katedrále sv. Víta slouží vzpomínková mše svatá. Také Zikmund vystupuje z temnoty. Tuto neděli si připomínáme 570 let od jeho úmrtí (9.12.1437).
Panoval ve velice složité době. Ovšem po dědovi nesporně zdědil válečné umění a po otci zase dávku diplomatického nadání. K jeho smůle se ale českým králem stal jeho starší bratr Václav IV. A Zikmund mohl jen zoufale pozorovat katastrofální politiku svého sourozence. Nakonec však osud českých zemí řídil z pozice římského císaře. A byl tu problém veskrze kardinální – husité. Inicioval mnoho vojenských tažení proti tomuto ničivému hnutí, ovšem žádné z nich nedošlo úspěchu. A to především díky rozcelenosti říše.
Ovšem nakonec dokázal přivést husity k jednání na koncil do Basileje. Poté dokonce toleroval i pražského husitského arcibiskupa Jana Rokycanu. Co na tom, že ten nikdy nebyl papežem oficiálně schválen.
Nakonec otázka papežství byla velkým Zikmundovým úspěchem. Na kostnickém koncilu díky svým aktivitám dokázal ukončit složitou situaci a skoncovat s trojpapežstvím. Zabránit upálení Jana Husa na stejném místě už ovšem nedokázal.
V závěru svého života pak velmi dobře vyřešil následnické poměry ve středoevropském prostoru. Ovšem poslední jeho snaha – turecká otázka – zůstala nevyřešena. Zikmund ji ani nemohl dotáhnout do konce, vždyť ještě 246 let po jeho smrti (1683) stáli Turci až u Vídně…..